Přinášíme rozhovor s přípravek Vítem Bezděkem, který vyšel v časopise myFace (vydání listopad/prosinec 2025).
Do projektu Žijeme Hrou se Vít Bezděk dostal jako student hledající praxi. Dnes je jedním z těch, kteří dětem ukazují, že fotbal není jen o gólech, ale hlavně o radosti z pohybu. Trénuje přípravky, kde se slzičky objevují stejně často jako smích - a právě v tom vidí kouzlo své práce. V rozhovoru mluví o trpělivosti, spolupráci s rodiči, o tom, co ho formovalo, i o tom, proč je důležité nebrat všechno příliš vážně.
- Dovolte otázku na úvod, jak jste se dostal do projektu Žijem Hrou?
Do projektu Žijeme Hrou jsem poprvé nakoukl, když jsem sháněl praxi, kterou jsem musel povinně absolvovat na vysoké škole. Studoval jsem Fakultu tělesné kultury v Olomouci, a tak se nejvíce nabízela oblast trenérství. Jelikož jsem začínal hrát fotbal v Kunštátě, nejlepší volba pro mě byla právě Žijeme Hrou. - Co pro vás projekt znamená a co je pro vás v jeho případě nejdůležitější?
Děti mi neustále připomínájí, jak důležitá je radost z fotbalu a pohybu člověka celkově. Kromě toho, že pro mě trénování dětí znamená velkou zodpovědnost, je také skvělé vidět, kam se "naše" děti neustále posouvají. Je pro mě velmi důležité, abychom vytvářeli takové prostředí, které bude hráče rozvíjet a zároveň jim bude přinášet radost. - Věnujete se trénování přípravek. Dá se říct, v čem je tato kategorie specifická?
Kategorie přípravek je velmi specifická v systematické práci. Myslím tím tu práci, která často není vidět v kratším obdodí, ale může se projevit v delším časovém horizontu. Velmi důležitá je zde trpělivost, pro některé to je první seznámení se sportem vůbec, a tak to pro ně není jednoduché. - Bavit se v této kategorii o talentech je asi předčasné?
Myslím si, že u dětí v tomto věku můžeme rozpoznat především pohybový talent, ten může do určité míry být důležitý pro rozvoj fotbalových dovedností. Vše je ale o tréninku a neustálém opakování, určitě tedy nejde vše stavět jen na talentu. - Co je pro nejmladší fotbalisty nejdůležitější, jak vlastně vypadá jejich trénink, příprava?
Z mého pohledu je nejdůležitější, aby to děti bavilo. Je potřeba u nich probudit pozitivní emoci, která může být klíčem pro to, že u sportu vytrvají dlouhou dobu. Určitě je také velmi důležité dobré stravování před tréninkem nebo před zápasem. To už je ale ve spolupráci trenérů s rodiči, aby se bavili o tom, jak dítěti dopomoct ke sportovnímu výkonu a jak vybudovat v dítěti ten správný návyk, která si s sebou ponese do dospělosti. Co se týče tréninků, tak já jsem u nejmladší kategorie zastáncem všeobecné pohybové přípravy tak, aby si děti osvojily celou řadu pohybových vzorců, na které postupně nabalujeme fotbalové dovednosti. Ty by pro ně poté měly být lépe zvládnutelné.
- Dovedu si představit, že se něco občas neobejde bez slziček. Jak vypadá spolupráce s rodiči?
Slzičky se objevují v podstatě na každém tréninku, od "ukradeného" míče spoluhráčem až po nějaké pády na zem. Tohle jsou věci, které s dětmi vyřešíme na místě. Pokud by se ale objevil nějaký větší problém, tak samozřejmě spolupracujeme s rodiči, se kterými vzniklou situaci konzultujeme. Na každém tréninku ale doufám, že se slziček bude objevovat co nejméně a že budou převažovat úsměvy. - Trenérů a hráčů máte dostatek? Případně, mohou se k vám i nadále hlásit další zájemci?
Myslím si, že ani jednoho není nikdy dostatek. Ale ano, co se týče hráčské základny, tak to si troufám říct, že ta je v našem klubu velká. Samozřejmě, pokud by se chtěli přihlásit další zájemci, tak je rádi přivítáme v našem přátelském kolektivu. Náš trenérský tým je poměrně velký, ale stále postavený na kamarádských vztazích, které mezi sebou máme. Zde je asi na místě všem trenérům, kteří se o naše hráče starají, moc poděkovat za jejich kvalitní a obětavou práci. - Pojďmě říct něco málo o vás. Jaká byla vaše cesta k fotbalu a co všechno máte za sebou?
Fotbal jsem začal hrát ve čtyřech letch, ale cesta byla poměrně klikatá. Střídal jsem celou řadu aktivit, a chvíli jsem dokonce fotbal vyměnil za tenis. Vždy mě to ale táhlo zpět ke kolektivnímu sportu, tak jsem se vrátil zpět k fotbalu. Důležitým momentem byl pro mě přestup do FK Kunštát, kde jsem začal fotbal vnímat mnohem intenzivněji. V rámci vedení kolektivu jsem opravdu moc rád za moji zkušenost s trénováním přípravek v Sigmě Olomouc, kde jsem mohl být tři roky a jsou to pro mě nezapomenutelné zkušenosti, na které bych chtěl do budoucna navázat. - Co považujete za svůj největší úspěch? Ať už ve fotbale nebo v osobním životě?
Ve fotbale určitě postup FK Kunštát do krajského přeboru. Každý postup je vždy velký kolektivní úspěch, jelikož to v dlouhodobé soutěži není nikdy nic jednoduchého. Byl to nejenom velký úspěch, ale i skvělý zážitek, proto věřím, že ještě něco podobného s týmem zažijeme. Pokud bych měl vybrat něco z osobního života, tak je to složení státních zkoušek na vysoké škole, ale já si stejně většinou užiju více úspěchy mých blízkých. - Máte nějaké zásady, kterými se v životě i ve fotbale řídíte?
Zásada, kterou se snažím vždy řídit, je, že pokud nejde o život, tak nejde o nic. A ono to tak opravdu je. Mnohdy se hroutíme z věcí, které se nám v tu chvíli zdají velmi vážné, přitom ta opravdová důležitost je někde jinde. - Život není jen o fotbale. Co rád děláte kromě fotbalu? Máte nějaké koníčky, něco při čem relaxujete, odpočíváte?
Většina mých koníčků se točí kolem sportu. Když mám volný čas, tak si zajdu do posilovny, přes zimu rád chodím plavat na bazén nebo si jdu zaběhat. Pokud mám opravdu vypnout hlavu a zrelaxovat, tak nepohrdnu večerem s přáteli u něčeho dobrého.
