Přinášíme rozhovor s trenérem dorostu Jiřím Vorlickým mladším, který vyšel v časopise myFace (vydání listopad/prosinec 2022).
Túry, dobré knihy, sauna. To jsou koníčky šéftrenéra dorostu v projektu Žijeme Hrou Jiřího Vorlického mladšího. Projekt zahrnuje fotbalové kluby Kunštát, Lysice, Svitávka, Olešnice a Bořitov a kromě fotbalu je zaměřený i na sportovní aktivity a výchovu dětí a mládeže.
- Jirko, co je nového ve spolku Žijeme Hrou?
Nejprve bych rád pozdravil všechny čtenáře, takže tak tímto činím. Teď k otázce, od loňska jsme zefektivnili práci se zájmovou a výkonnostní úrovní hráčů, v praxi to znamená, že zájmové skupiny trénují dvakrát v týdnu, výkonnostní třikrát až čtyřikrát. Dalším výrazným bodem je prohlubování spolupráce s kluby, které spoluutváří projekt/klub Žijeme Hrou. Jsou to kluby FK Kunštát, SK Moravan Svitávka, TJ Sokol Bořitov, Lysice a FC Olešnice. Zejména na výkonnostní úrovni jsme započali spolupráci s FK Blansko. Pravidelně navštěvujeme základní školy a školky, kde se snažíme o inovaci náplně v hodinách TV. - Co všechno jste už letos stihli a můžeš vypíchnout největší úspěchy?
V letošním roce je výrazná změna v mužských soutěžích, kdy všechny tři týmy FK Kunštát postoupily do vyšších soutěží – A tým do Krajského přeboru, B tým do 1.B třídy a C tým do III. třídy. Stejně tak Svitávka postoupila do Okresního přeboru. S tím souvisí, že mnozí naši odchovanci se již přesunuli do mužského fotbalu, včetně těch, kteří jsou stále věkem dorostenci. Momentálně jsme rádi za neubývající počty dětí. Zejména v kategorii žáků jsme zaznamenali velký nárůst v počtu dětí. Máme za sebou úspěšně zvládnuté letní kempy, kterých se opět zúčastnilo velké množství dětí, jak kmenových hráčů, tak z jiných klubů. - Máš na starosti jako šéftrenér kategorii dorostu. Jak seš spokojen s výsledky svých svěřenců?
Výsledkem je pro nás v Žijeme Hrou co nejvíce zařazených hráčů v mužském fotbale, nejlépe co nejdříve. Z tohoto pohledu jsem spokojený s tím, jaký progres kluci dělají týden od týdne a zejména jejich přístup k fotbalu mě těší. - V čem je tato kategorie specifická?
Vnímám dvě roviny. Z pohledu fyziologického je to práce s různě vyspělými hráči, rozdíly jsou často výrazné a je potřeba individualizovat tréninkový proces řekněme každému na míru, což samozřejmě v praxi není tak snadné. V rovině řekněme psychosociální je to období, kdy někteří prožívají pubertu, jiní nachází vlastní identitu a poznávají různé vlivy společenského života. Pro mě jako mladého trenéra je výhodou, že jsem jim věkově blíž a mohu jim pomoci nebo poradit a mám jejich důvěru. Oni mě naopak obohacují o jejich pohled na svět a připomínají mi, že je fajn mít ideály. - Máš v dorostu nějaký mimořádný talent?
Máme mnoho talentovaných hráčů. Každý má trochu jiné dispozice a je silný v něčem jiném. Nebudu zmiňovat konkrétní jména.
- Trenérů a hráčů máte dostatek? Případně, mohou se k vám i nadále hlásit další zájemci?
Říkám si, že trenérů a hráčů snad nemůže být nikdy dostatek. Takže určitě se mohou hlásit zájemci a zástupci obou skupin. Budeme za každou pomocnou ruku moc rádi a vždy jsme ochotni vyjít vstříc časovým možnostem trenérů. Nikoho nenutíme, aby byl každý den na hřišti. - Jaká byla tvoje cesta k fotbalu a co všechno máš za sebou?
Fotbal jsem začal hrát jako dítě, asi ve třech, čtyřech letech už jsem běhal na hřišti. Mým mateřským klubem jsou FC Boskovice, kde jsem hrál pod mnoha skvělými trenéry, mimo jiné pod mým tátou. Ve věku starších žáků jsem hrál i ve Zbrojovce Brno, kde jsem skončil v prvním ročníku na gymplu. Od 15 let hraju za muže. Začal jsem ve Vilémovicích s tátou, v 16 jsem přešel do Kunštátu, o rok později zpátky do Boskovic. Pak jsem přestal s fotbalem na asi rok a obnovil svou cestu v Bořitově, šel odtud do Boskovic a znovu do Kunštátu. A nyní jsem opět v Bořitově jako hrající trenér mužů. - Trénování ses začal věnovat v poměrně mladém věku? Co tě na tom nejvíce baví?
Ano, od 15 let jsem se u fotbalu i jako pomocník začal pohybovat. Těžko říct jednu věc. Mám rád fotbal obecně a myslím, že aby se fotbal někam vyvíjel je potřeba, aby se rozvíjeli trenéři a hráči, lidsky i fotbalově. Rád bych pomohl tomu, aby bylo fotbalové prostředí zdravější a mohlo být dobrým příkladem pro společnost. Dnes mi mnohdy přijde, že je spíš zrcadlem toho jak patologická je naše civilizace. - Tvůj oblíbený klub?
Manchester City a Sparta Praha. - Co rád děláš kromě fotbalu? Máš nějaké koníčky, něco, při čem relaxuješ, odpočíváš?
Máme v Boskovicích takovou rodinnou oázu klidu, můžete si ji najít na facebooku pod názvem Život prožitků – přírodní centrum a navštívit nás někdy na nějaké akci. Tam trávím většinu svého času. Mám rád túry, dobré knihy a v zimě chodím do sauny. - Jak často se vídáš s bráchou, který hraje v Itálii?
S bráchou se vidíme na pár dní asi 3x, 4x ročně. Někdy tam letím já, někdy on na pár dnů přiletí sem. Na Vánoce je nejvíce času, i když ani v tuto dobu ne moc. Takže si píšeme nebo voláme. - Tvoje přání, sen, cíl do budoucna? Ať už osobní nebo sportovní?
Přál bych bráchovi, aby se ho drželo zdraví a naplnil fotbalový potenciál, který v něm je. Úspěch i zdraví přeju celé svojí rodině a vlastně všem, kteří to se sebou a druhými myslí dobře a taky se tak chovají. Co se týče mě, přál bych si nezamrznout na jednom bodě a pořád se rozvíjet, ať to bude v profesní, sportovní nebo nějaké vnitřní, osobní rovině.
